| | | | I love you forever - promo | Jdu zasněženým městem a hledám ten nejlepší stromek. Bude to jedlička. Ta nejlepší a hned dvě. Musím mu udělat ty nejlepší Vánoce a narozeniny. Najednou mám chuť do života. Mám důvod žít. Už je to lepší. Ale před pár měsíci to nevypadalo dobře. O tohle bych přišel.
Žiju vlastně „na úvěr“ od Boha. Teď uvidím vše, co jsem mohl mít v tom nejlepším mi to vezme…často přemítám.
Narazil jsem na prodavače stromků.
„Čau, máš nějakou jedli?“ oslovil jsem ho. Docela pěknej kluk.
„Jo, jakou chceš? Velkou? Malou?“ a ukázal akorát dvě, které by se mi hodily.
„Tyhle beru obě“ a vytahuji peněženku.
„Kámo, to budeš mít ale drahý“ smál se.
Bylo mi to v tuto chvíli jedno. Nechal jsem si je tam a šel si pro mýho drakouše.
Cestou zazvonil telefon.
Volala ona.
„Ahoj. Tak jak jste to zvládli, trosečníci?“ ptala se s dobrou náladou v hlase.
„Jo, dobře ses mi pomstila“ odpověděl jsem jí, majíce na paměti předchozí tři dny.
„Ale a čím?“
„Víš, že jsem teplej. Víš, že jsem měl problém s rozlukou s mým klukem po 6ti letech a že jsem v situaci, kdy se tonoucí stébla chytá….“
„… víš,“ skočila mi do řeči „já si pamatuji, když jsme se jednou bavili o osudu. Řekla jsem ti, že jsem tě už jednou viděla. Můj táta mi tě poslal jako posla. A víš, že v tomhle nekecám…“ to měla pravdu. Věci, které vidíme, musíme pojmenovat, jinak se jich bojíme. Věci, které nejsou pojmenovány ale nevnímáme. A to je chyba, protože tyto věci existují.
„…no dobře, ale to neřeší to, že teď mám problém já“ pokračoval jsem zase já, ale hned mi do toho skočila „už jsi ho nachytal?“ zeptala se škodolibě
„Jak nachytal, při čem?“ docela ve mně hrklo.
„No, že tahá tvoje spoďáry“ dodala a mě spadl kámen ze srdce.
„Jo, to vím. Jsme skoro ve stejné velikosti a můj šatník je pro něj teď aktuálnější“ zasmál jsem se.
„No ale on netahá tvoje čistý spoďáry“ to mě zase napumpovalo jako blázen.
„Jak to myslíš?“ polkl jsem zase naprázdno.
„No, nachytala jsem ho, jak nosí tvoje slipy, co jsi hodil do koše s prádlem a jednou měl tvoje slipy pod polštářem. Nechala jsem mu je tam, aby nevěděl, že to vím, ale on to stejně řekl…“ teď to byla rána, zrudnul jsem a nohy se mi podlomily
„Co, co…ehm…co říkal?“ dusil jsem se, jak mi vyschlo v krku.
„No vy jste spolu ještě nemluvili?“ zeptala se udiveně.
„O čem?“ teď jsem fakt netušil, která bije
„Řekl mi, že ti to řekne. Byla to podmínka. Takže ty vlastně nic nevíš…“
„Asi vypadám jako blb, ale nevím. Tak o co jde?“ zmateně jsem se snažil chytit aspoň náznak toho, co se děje.
„Tak si promluvte, budeš překvapenej. Já ti chci jen říct, že ti věřím a chci, aby byl mladej aspoň jednou šťastný. Až ti to řekne, tak to pochopíš.“
„…ale co? Ty seš prostě magor. Tak já ti zavolám večer. A na Vánoce budeš kde?“ taktně jsem se dotázal a čekal, že bude ráda, že jí pozveme.
„Budu s tím mým. Nechci mladýmu dělat kořena…“
„Hergot, jakýho kořena? Vy jste se snad pomátli…“ položila to.
To už je moc.
Našel jsem drakouše a dojel pro stromky.
Na poledne jsem byl ve škole.
To byl adrenalin.
Vstoupil jsem do haly školy se stromkem v ruce. Měl 2.5m. Byl krásný. Školník mi ukázal cestu do 7.B. Zaklepal jsem. Bušilo mi srdce. Bylo vzrušení, ale jiné. Snad tréma.
„Dále…“ ozvalo se za dveřmi.
„Dobrý den, já tady mám zásilku pro nejzlobivější třídu ve střední Evropě, jsem tu dobře? A smál jsem se.
Za katedrou stál mladýho nejoblíbenější učitel.
„Vy budete tatínek…“ snažil se mě kantor zařadit, ale mladej ho předběhl.
Postavil se jako když ho bodne včelka do zadečku a výslovně zakřičel
„To je můj táta!“ zrudnul jsem, třída začala tleskat.
Kantor byl rád, že to se stromečkem vyšlo a že si maminka mladýho našla konečně toho správnýho chlapa, co se stará i o kluka…
Ach pane učiteli, kdybyste věděl, jak se věci mají. Jak si všichni myslíme, že o ostatních víme všechno nejlépe a ono je to úplně jinak. Jak může existovat spravedlivý soud?
Když jsem odcházel, vyběhl za mnou ze třídy.
„Počkej! Já, ti něco chci říct…“ zamrazilo mě. Teď mi řekne to, co mi měl říct, ale co mi měl říct? Doběhl mě.
„Já, já ti chci poděkovat za stromeček a že jsi mě nenechal ve štychu“ a dal mi pusu. To byla už třetí. Připadal jsem si jako pes, ocas pořád nahoru.
Odkráčel jsem ze školy a jel na nákupy. Musel jsem vymyslet, co bude k jídlu. Dřív mi stačila hrachovka nebo jiná dobrota z pytlíku, ale teď to nešlo.
Mám na starost klenot. A ten si vyžaduje péči.
Nakupuji zeleninu a maso. Také dobrůtky na mlsání. A co kapr. Taky bude. A nejdůležitější je samozřejmě, dort.
V cukrovinkách měli dort, ale jen srdce. Jak už jsem zblblý, snažím se vyhýbat všem takovým symbolům. No ale den před narozeninami to nepůjde jinak. Takže až na helikoptéru mám všechno.
V technikovi jsem našel super stroj. Budeme stavět. To bude fajn.
Začalo se stmívat a já spěchal domů. Bylo mi fajn. Fakt jsem měl důvod spěchat.
Odemkl jsem. Doma byla tma a ticho.
„Halo halo, už jsem doma!“ zavolal jsem od dveří.
Nic. Ticho.
Šel jsem do jeho pokoje a koukal se na rozvrh. Měl už být tři hodiny doma. Telefon nemá. Volám mámě. Tam není a ona neví.
Co teď? Tma na krku. Mladej není doma. Volám babičce. Taky nic neví. Připravím večeři, třeba mají tu besídku dneska.
Připravil jsem bramborový salát, obalil lososa, nakrájel ananas, připravil řízky z krůty.
Půl deváté a nic. Jdu strojit stromeček.
V půl dvanácté se ozvalo šramocení klíčů ve dveřích. Vystřelil jsem a v mžiku jsem otevřel. Stál za nima mladej. Úsměv na tváři a na zemi balíček.
„Ahoj, byl jsem nám pro dárek u Ježíška. Přiletěl o den dřív, asi z Číny…“ a smál se. A Zase ten pohled do očí.
„Musím ti něco říct“ začal už ve dveřích a sundával si bundu.
„Já už to řekl všem. Ale ty to můžeš rozhodnout jako jediný.“ Šel do obýváku.
„Jééééé. To je paráda! My budeme mít stromek?“ stál jako opařený. Vlastně nikdy nevyprávěl o Vánocích. Budou takové, jaké si přeje.
„Ano a dokonce budou i dárky, ale jen pro hodné a mě“ smál jsem se.
„No, tak co mi chceš říct?“ sedl jsem si vedle něho.
„Já jsem jim řekl, že budeme bydlet spolu. Jenom ty a já.“ A koukal se na mě.
„No a to je všechno? To není tak hrozný. Čekal jsem něco drsnějšího. Volal jsem s mámou. Nějak mi naznačila, že nosíš moje slipy, tak jsem jí říkal, že jsem tě dneska vybavil sám…“
„…no…“ skočil mi do řeči „…doufám, že ti to nevadí…“
„Nevadí“ odpověděl jsem.
Bylo ticho. Najednou povídá „Kolik je hodin?“
„Je pět minut po půlnoci, měli bychom jít spát, abychom si mohli nechat splnit přání…“ nadhodil jsem.
„Ne, ty jsi popleta, platí, že se ti splní, co se ti první noc zdá a v dnešní den se ti splní tajné přání…“ smál se, až se za břicho popadal.
„Ok, máš pravdu, zvojtil jsem to. Ale spát bychom jít mohli, máme před sebou celý den slavností a dárků…“ trval jsem na odpočinku po celodenní túře.
„To není všechno, musím ti říct všechno a na to potřebuji tady rozsvítit svíčky“ a utíkal pro stojánek na svíčky.
„Zhasni!“ zavelel.
„Sedni si!“ další povel splněn.
„Zavři oči!“ co připravuje?
„Teď se podívej“ – výsledek šramocení bedny byly dvě kuličky. Chlupaté něco se batolilo po stole.
„Co, co to je?“ smál jsem se a byl zvědavý.
„Moje omluvenka za pozdní příchod a naše rodina.“ A položil je s láskou zpátky do pelíšku v bedně.
„Jeden jsi ty a jeden já. Dokud budou spolu, budeme spolu i my dva. Mám přání. Moc si přeju, aby se mi splnilo. A co ty, máš přání?“ zeptal se mě a koukal se na mě.
„Já?“ zapřemýšlel jsem. „Můžu si přát i nemožné?“
„Ano. Přání jsou vesměs nemožná. I já si přeju nemožné“ smál se.
„Tak mám.“
„A jaký?“
„tudle nudle!“ odpověděl jsem.
„Tak si to nech! Já ti to taky nepovím.“ Zatrucoval se smíchem.
Zářil jako hvězda, která ho přinesla v dnešní den, před čtrnácti lety.
„Tak jak to bude se spaním?“ zeptal jsem se.
„Musíme spát teď pořád spolu.“ Odpověděl suše a ležel dál v mých matracích a měl u sebe krabici s chlupáčema.
„Proč?“ zeptal jsem se s údivem.
„Protože máme rodinku a nemůžou být bez sebe, jako my ne…“ a zase se mi díval do očí.
To mě dostávalo. To bylo čím dál horší, alespoň pro mě.
Co teď? To smrdí průšvihem.
„Ok. Dáme sem ještě tvoje matrace.“ A šel jsem je sundat z jeho postele.
„Ne, prosím, já to chci takhle“ volal na mě.
„Jak takhle? Mladej, je ti čtrnáct…“
„Ještě není až večer…“ skočil mi do řeči.
„Tak je ti třináct, musíš mít prostor pro vývoj a pro život já taky…“ začal jsem mu vysvětlovat.
V třpytu svíček jsem si všiml, že mu teče slza.
Zastavil jsem školení.
„Co je?“ zeptal jsem se tiše a pohladil ho po tváři.
„Nechci, abys plakal. Trhá mi to srdce. Raději bych trpěl já, než ty…“ musel jsem se zastavit, vždyť já mu tady vyznávám lásku.
pokračování na http://slipy.byethost22.com | |
| | | |
